Jsou festivaly hudební, divadelní, filmové a… A pak je tady K smrti dobrý festival, který řeší témata jako umírání, doprovázení nebo vyrovnávání se se smrtí někoho blízkého. Překvapivě nemusí vůbec jít o smutnou nebo stresující zkušenost. Naopak by vám měla pomoct, abyste se cítili lépe a především smířeně. Jana Slavíčková je jednou z pořadatelek ostravského K smrti dobrého festivalu, akce K smrti dobrý kafe a zakladatelkou spolku Ze mě Země.
Jak dlouho už se věnujete přírodnímu pohřebnictví?
Prostřednictvím neziskovky Ze Mě Země to už budou dva roky. Když jsme u spojení “přírodní pohřebnictví”, tak lidé moc nevěděli, co si mají představit. Povědomí o tom, že jde udělat „pohřeb jinak”, ve smyslu osobnější a podle toho, co měl zesnulý rád, s větším zapojením celé rodiny, to stále není příliš rozšířeno. Proto vznikl nápad trochu rozvířit české vody a udělat „smrťácký festival“, který by přinesl otevření tématu smrti, umírání nebo doprovázení.
Kdy jste se rozhodli založit web?
První web (zemezeme.eu) vznikal ruku v ruce se spolkem Ze Mě Země ve stylu „využijeme šablonu na WordPressu zdarma, ať o sobě dáme vědět“. A když se nám vlastními silami povedlo projít celým procesem a stránky zprovoznit, byla to obrovská radost. Když na ten web koukám po roce, vidím spoustu chyb a vím, že už jsme dnes jinde. S naší první velkou akcí, kterou byl K smrti dobrý festival, jsme cítili potřebu nabídnout skutečně profesionální přehledné a funkční řešení, které zvládne i větší nápor zájmu.
Proč zrovna řešení od Webnode?
Webnode nám doporučila naše grafička Kristýna Cnotová, která s ním má zkušenosti a mimo grafiku nám pomohla i s postavením stránek. Po naší vlastní zkušenosti s „amatérským“ plácáním se se mi zdálo skvělé, jak komplexní a uživatelsky příznivá služba Webnode je.
Za jak dlouho jste zprovoznili web od A do Z?
Asi nejdéle trvalo hledání grafického vyjádření myšlenky festivalu. Ale jen co jsme se shodly na logu a doplnily texty, tak vlastní zprovoznění bylo během jednoho dne. Následné práce s webem, aktualizace obsahové stránky a drobné grafické úpravy jsem již zvládala sama.
Jak svůj web propagujete?
Web festivalu jsem propagovala na Facebooku i Instagramu intenzivně od července do října 2019 prostřednictvím tematických článků i placenou reklamou. Těšilo mne, že organický dosah některých postů mnohonásobně převýšil ty placené. Vnímala jsem od lidí velkou podporu a zájem, takže opravdu dnes nemohu říct, že smrt je v České republice tabuizované téma. Naopak je zde spousta lidí, kteří chtějí s tématem smrti a strachem z ní aktivně pracovat sami na sobě, a svůj přístup změnit.
Jak je pro vaše aktivity web důležitý?
V případě festivalu je web místem, kde potenciální klienti nasají atmosféru a záměr, získají informace a koupí vstupenku. Díky webu jsme mohli oslovit lidi přímo, dát vědět více o tom co děláme a nabízíme v rámci spolku Ze Mě Země. Představte si, někdo vám umírá a vy hledáte radu, pomoc, informace. Zemřel vám váš blízký a vy si nemáte s kým promluvit. Vaše žena potratila a oba se v tom plácáte, komunikace vázne…To jsou situace, kdy hledáte pomoc a současně chcete mít blízko někoho, koho znáte a komu důvěřujete.
Jak náročné je uspořádat, a hlavně odpromovat, takový festival, jaký pořádáte?
Je to náročné, zejména když to děláte poprvé.
Co se proma týče, říkali jsme si, že nějaké plakáty nebo inzeráty v časopisech už jsou passé a že zkusíme facebookovou reklamu. V červenci jsme spustili stránky a já se zároveň s tím učila, jak dělat online kampaně. Hlavně jsem přitom chtěla lidem objasnit, o čem náš projekt je. Že neděláme festival pro festival. Šlo nám o otevření tématu pro všechny, kteří cítí, že současný stav vytěsnění smrti ze života není v pořádku. Lidé psali slova podpory, sdíleli své zkušenosti, cítila jsem velkou vlnu pozitivní energie. Na to, že jsme se učili za pochodu, to dopadlo výborně a všechny vstupenky se prodaly.
Spolek Ze mě Země ale není jediná česká organizace zaměřená na přírodní pohřebnictví. Komunikujete nějak s dalšími?
Ženy spolku Ke kořenům jako první přenesly do Česka myšlenku, že pohřby se dají dělat i jinak. V souladu s přírodou i s přáním a osobností zesnulého. Jsou v této oblasti průkopnicemi, dělají osvětu, besedy, pořádají kurzy doprovázení, propojují lidi, které myšlenka přírodního pohřebnictví oslovuje. Stojí za zprovozněním Lesa vzpomínek – přírodního hřbitova v Praze. Stejnou energii vložily i do podpory nedávno otevřeného Údolí vzpomínek v Brně – Líšni. Jejich „slovenská větev” provozuje zvolenskou Záhradu vzpomienok. Našemu spolku vždy poradily a nabídly pomocnou ruku, vážím si jejich otevřeného přístupu.
Vy poskytujete také konzultace?
Ano, v poslední době nejvíce telefonicky. Lidé u nás většinou hledají informace ohledně svých práv a jejich vymahatelnosti, chtějí si ujasnit, co ještě mohou pro svého milovaného blízkého udělat.
Potkáváme stále více lidí, kteří chtějí být na smrt “připraveni”. To znamená například vědět, jak vypadá umírání, co dělat a co nepomáhá, mít seznam svých přání a pokud možno najít ke smrti a konečnosti smířlivý vztah. Festival je takovým bezpečným prostorem, kde si lidé mohou spoustu věcí vyposlechnout, sdílet své zkušenosti, různými technikami na workshopech najít uvolnění a rozšíření vědomí.
Je v pohřebnictví konkurenční prostředí?
Ano, a velmi. Ale jako všude, je to o lidech a jejich přístupu. Nejlepší je vždy doporučení a dobrá osobní zkušenost. Na festivalu jsme se setkali i s lidmi z „osvícených” pohřebních služeb, kteří přijeli načerpat inspiraci a nebáli se sdílet své zkušenosti. Ty jsou i takové, že zákazníci by mnohdy chtěli udělat pohřeb jinak, ale bojí se, co na to řeknou ostatní lidé. Výzva „funebráků” tedy zněla: „Nebojte se s námi hovořit o svých přáních a udělat pohřeb možná netradičně, ale podle sebe My vás podpoříme.“
Bohužel stále převládá stav, že když nám někdo zemře, jdeme zcela ochromení do pohřební služby, kde vše zařídí za nás a my vše odkýváme. V tu chvíli obvykle nemáme kapacitu pátrat po nějakých alternativách. Až později nás mnohdy trápí, že poslední rozloučení bylo neosobní, chladné, s mizerným řečníkem. Právě tady náš spolek pomáhá udělat rituál posledního rozloučení, kde se tyto pocity vyřeší a příběh se může uzavřít.
Vypadala ta kultura tady jinak? Tohle určitě nebyl standard vždy…
To rozhodně nebyl. I proto, že dříve se hodně umíralo doma. Už od dítěte jste měli možnost setkání se smrtí a s tím, jak na ni reagují ostatní. Nebyl tam prostor pro nějaký velký strach.
Běžná byla „poslední služba”, péče o tělo zemřelého. Ne, ať se postará někdo jiný. Naši předci to brali jako tu poslední službu, kterou mohou svému milovanému poskytnout. Že ho omyjí, oblečou mu rubáš. Dnes se ví, že to, že pohled na mrtvého člověka, nebo i dotyk hluboce mění náš přístup ke smrti. Není to už nic vzdáleného a abstraktního, ale něco, s čím se setkáváme tváří v tvář. Ovlivní to zcela i proces truchlení a vyrovnávání se se ztrátou. Proto je dnes ženám, kterým zemřelo miminko při porodu či potratily, otevřena možnost miminko vidět, pochovat, rozloučit se ve vlastním čase.
Vy už máte svůj přírodní hřbitov?
Ještě ne. Původně jsme chtěly v Ostravě, ale tento projekt Haldy vzpomínek zatím odpočívá. V tuto chvíli intenzivně jednáme ohledně hřbitova Borová pod Lysou horou. Čeká nás spousta práce a hlavně obstarávání financí, ale vše je na dobré cestě. Chceme vytvořit krásný prostor, kde bude možné udělat poslední rozloučení pod širým nebem, uložit popel ke kořenům stromů nebo zasadit strom nový. V čase, který k tomu potřebujete. To vše v nádherné podhorské krajině a úžasnou atmosférou.
Jaké formální náležitosti musí vlastně splňovat přírodní hřbitov?
V České republice je povoleno nakládání s popelem se souhlasem vypravitele pohřbu. Mluvíme tedy o místě, kde bude ukládán pouze popel zesnulých, v rozložitelných ekologických urnách. Pokud budete chtít uložit popel někoho z vašich blízkých třeba na zahradě nebo místě, které měl rád, potřebujete pouze souhlas majitele pozemku, neděláte nic nelegálního.
S přírodním hřbitovem je to složitější, musí mít schválený provozní řád, být ohraničený, být na místě, kde to umožňuje hydrogeologický průzkum, je dobré mít stanovisko ochranářů přírody. Vůbec celá myšlenka potřebuje podporu komunity a soulad s místními lidmi. Rozhodně je to delší běh. Ale jak jsem řekla, nemusíte se vázat na přírodní hřbitov, můžete si udělat “své” místo.
Jak vlastně vypadá komunikace rodiny v těch posledních chvílích umírajícího? Co by se mohlo změnit?
Určitě všichni známe situaci, kdy jsme vykličkovali z hovoru o smrti slovy „Ale prosím tě, nestraš, ty tady budeš do sta let.“ a podobně. Přitom je to šance, jak se našeho blízkého vyptat, co by chtěl, z čeho má obavy…
Pokud rodina dokáže tyto věci nějak uchopit a otevřít se jim, může to ulehčit umírajícímu i pečujícím. Komunikaci v rodině můžou podpořit také mediátoři – nestranní lidé, kteří nejsou zatížení rodinnou historií a křivdami, Už i u nás se setkáte s profesí Duly pro umírající. Její doprovázení a pomoc umí odebrat obrovský balvan. Tuto službu rozhodně doporučuji.
Plánujete druhý ročník festivalu, zase v Ostravě?
Ano, rozhodli jsme se zůstat v ostravském Divadle loutek, má skvělou atmosféru, je útulné, takové naše “domácí”. Chceme si navíc pronajmout i alternativní scénu a rozšířit nabídku o kratší tematické bloky pro ty, co nemohou dorazit na celé dva dny.
Takže akce bude o něco větší?
Ano, o 70 míst. Na alternativní scéně plánujeme program pro rodiče s dětmi, například autorské čtení z knížek pro děti, povídání pro rodiče – jak s dětmi mluvit o smrti, pro děti rituál posledního rozloučení.
Osobně jsem zažila tento rituál s dětmi 5. třídy, když jednomu z hochů zemřel tatínek. Vedla ho Andrea Radomská – zkušená profesionálka z hospice. Otevřel se prostor poznat se jinak, uznat jeho ztrátu, vyjádřit mu podporu. Ty děti najednou zjistily, že každému někdo umřel. Ať už to byla babička nebo pejsek. I tomu klučinovi to hodně pomohlo a proto tento rituál zařazujeme i na program festivalu.
Vy přitom pořádáte i menší akce – K smrti dobrý kafe. Ten nápad jako takový není český…
Ten nápad vznikl v zahraničí jako reakce na tabuizování smrti v naší kultuře. Když si chcete s někým sednout a sdílet cokoliv ohledně smrti, ať už obavy, svou terminální diagnózu, nebo že doprovázíte umírajícího a máte pocit, že už to prostě nedáte… Tak vlastně nemáte pořádně kde a s kým. Proto vznikl koncept Death Café – smrťácké kafe. Na pozvánkách pak bylo: Přijďte, protože o smrti se nejlíp mluví v kavárně nad kávou a se zákuskem. Najednou na tyto akce začalo chodit čím dál víc lidí a jedinou podmínkou přitom bylo, že tam nebude žádný odborník nebo spíkr. Právě vy jste totiž největší odborník na svůj vlastní zážitek.
My se inspirovali a převzali koncept bezpečného prostoru, který je otevřený naslouchání a sdílení. Prakticky to vypadá tak, že pozveme zajímavou osobnost, která má k tématu co říct. Lidi se naladí a pak už je to samotné povídání a sdílení. Mnohdy lidé na začátku řeknou: „No, já tady nemám nic k věci, jdu si jen poslechnout “. A pak třeba poprvé za 20 let sdílí opravdu hluboké věci, které je trápí dodnes. Tyhle zážitky zkrátka vyplouvají postupně, až když sem s námi lidé cítí dobře a bezpečně.
Máte vy sami zajímavý web, úspěšný e-shop nebo projekt, o kterém by se mělo vědět a přitom postavený na Webnode platformě? Pošlete nám do komentářů odkaz a třeba bude další rozhovor s vámi!
The post K smrti dobrý festival: O smrti se nejlépe povídá nad kafem a se zákuskem appeared first on Webnode blog.
